Historický vývoj dámských sedel

Než došlo dámské sedlo podoby jak jej známe dnes, prošlo dlouhým a relativně složitým vývojem. Na této stránce bychom Vás chtěly seznámit s jednotlivými typy dámských sedel tak, jak postupně vznikaly.

9. století - planchettové boční sedlo

První zmínky o tomto typu sedel pocházejí již z 9. století n.l. Jednalo se o plochý, silně polstrovaný polštář, který byl opatřen na jedné straně opěrkou pro nohy, tzv. planchette, která byla vyrobena ze dřeva či z kovu. V té době jezdily ženy na koních měřících maximálně 14 dlaní (1 dlaň = 11 cm), tedy odpovídajících dnešním plemenům pony. Menší vzrůst umožňoval částečné ovládání koně, ale přesto byla dáma doprovázena služebníkem, jelikož seděla v pravém úhlu k mediální ose koně. Pro tento typ sedla byli převážně používáni koně pohybující se přirozeně mimochodem, nebo se mimochodem učili chodit tak, že se jim svazovali stejnostranné končetiny.

  

Planchette, depozitář StZ Slatiňany, (c) K. Fränkelová Planchette, depozitář StZ Slatiňany, (c) K. Fränkelová

Vylepšené sedlo představila ve 14. století královna Anna Lucemburská (1366 – 1394), dcera císaře Karla IV. V této době získalo sedlo tvar křesla s jedním centrálním rohem v přední části, kterého se jezdkyně při jízdě přidržovala. V této podobě zůstalo sedlo dalších více než sto let.

Tandemové sedlo

Předchůdcem, či základem planchettového sedla je sedlo tandemové, které však zůstalo zachováno ve stejné podobě dodnes a je používáno při folklórních slavnostech ve Španělsku. Jedná se vlastně o španělské sedlo, ke kterému je připevněn plochý polštář 40 x 40 cm veliký, opatřený záchytnými poutky. Žena je vysazena na záď koně a drží se jezdce jednou rukou okolo pasu. Druhou rukou se může přidržovat poutka. Obvykle mívá nohy překřížené v kotnících pro lepší udržení stability. K tradičním slavnostem patří pestrobarevné, volány bohatě zdobené sukně, překrývající záď koně.

16. století - sedlo s rozdvojenou rozsochou „U sedlo“

V roce 1580 představila Kateřina Medicejská, manželka francouzského krále Jindřicha II. nový typ sedla, které zešikmilo boční sed a tím umožnilo jízdu v klusu a ve cvalu. Sedlo je opatřeno dvěma rohy tvořícími nad přední rozsochou tvar „U“. Pravá noha jezdkyně byla uložena do této rozdvojené přední rozsochy a ramena se díky tomu narovnala paralelně ke koňskému hřbetu. Sedlo z této doby již tvarem bočnic připomíná moderní typy vidlicových dámských sedel, přesto však vyžaduje veliký cit pro rovnováhu. Sedlo bylo opatřeno trepkovitým třmenem. Dámské sedlo v této podobě vydrželo až do počátku 19. století.

Ve 20. letech 19. století přibyl na tomto typu sedel vyrovnávací, nebo-li balanční řemen, který byl připojen ke třmenovému řemeni. Modernější forma vede řemen od vnější strany posedlí k vnitřní straně do speciální zápinky. Tlak na protilehlých rozích sedla udržoval rovnováhu a zabraňoval sklouznutí. Uchycení balančního řemene bylo zabudováno přímo v kostře sedla nebo byl řemen všit do obvodu posedlí. Oba způsoby byly účelné. Balanční řemeny byly a jsou do dnes dvojího typu. Dlouhé, vedoucí z pravé strany posedlí až do speciální zápinky na straně levé, nebo krátké, přišité do podbřišníku.

  

Sedlo s rozdvojenou rozsochou, depozitář StZ Slatiňany, (c) K. Fränkelová Detail rozdvojené rozsochy, depozitář StZ Slatiňany, (c) K. Fränkelová

17. a 18. století

V 17. století dochází k dalšímu rozvoji dámského ježdění a s ním i k přizpůsobení výstroje koně módním trendům. Malby z této doby ukazují složité uzdečky, prsní pláty a sedlové odění koní.

V 18. století se již dámské sedlo běžně používalo a jezdectví se stalo prostředkem krácení dlouhé chvíle. Některé jezdkyně používaly na levé straně opěrku, některé sametem potažený trepkovitý třmen. V sedlech této doby se dá příležitostně skákat, ale toto je dovoleno jen velice schopným a odvážným ženám.

17. a 18. století nepřineslo kromě zdobení žádnou výraznou novinku, která by změnila vzhled či účelnost dámského sedla. Tato novinka přišla až o sto let později a byla záležitostí tří mužů!!!

19. století – skoková hlava a vidlicová dámská sedla

Objevem 19. století byla skoková hlava, třetího roh, uložený pod levým rohem rozdvojené rozsochy. Vynález je přisuzován třem pánům a to sice francouzům Jules Charlesovi Pellierovi, panu Baucherovi a lovčímu hraběte z Buckeley Thomasi Aldakerovi, který byl kvůli zranění nucen jezdit v dámském sedle. Tento vynález dal vzniknout novému typu dámských sedel.

Třírohé vidlicové sedlo

Skoková hlava se poprvé objevuje v roce 1830 a je opatřena levostranným šroubem, aby nedošlo k uvolnění při opření stehna pod roh. Skoková hlava pomáhá jezdkyni udržet rovnováhu při skoku či neposlušnosti koně. Jakýkoliv pohyb koně, který by jezdce sedícího obkročmo vyhodil ze sedla, umožňuje jezdkyni v sedle opatřeném skokovou hlavou upevnit svůj sed tím, že levé stehno vklouzne pod tento roh.

  

Sedlo třírohé - detail rohu, depozitář StZ Slatiňany, (c) K. Fränkelová Sedlo třírohé, depozitář StZ Slatiňany, (c) K. Fränkelová

Po objevení této části sedla bylo zjištěno, že pravý roh rozdvojené rozsochy nemá praktické využití. Přesto byl až do konce století zachován, ale postupně se zmenšoval, až z něj zbylo jakési držátko.

Dvourohé vidlicové sedlo

V roce 1860 bylo představeno tzv. sedlo pokleslé, což byl první pokus přiblížit jezdkyni ke koni. Rovné posedlí starých sedel vyžadovalo vysoké polštáře a tedy i vysoké posazení sedla, byla tato sedla náchylná ke sklouznutí. Tato sedla způsobovala koním nepříjemnou bolest, vznikajícím šikmými pohyby.

Koncem 19. století zanikl pravý roh rozdvojené rozsochy. Vzniklo tak ploché sedlo se dvěma rohy, umožňující přímé sezení a kontrolu nad pohybem koně. Tato sedla se v různých modifikacích používají dodnes.

Dvojrohé sedlo, depozitář StZ Slatiňany, (c) K. Fränkelová Dvojrohé sedlo, depozitář StZ Slatiňany, (c) K. Fränkelová

Současnost dámských sedel

Pořídit si dámské sedlo není jednoduché ani levné. Typy dámských sedel s podrobnějším popisem, upozornění na co si při koupi dávat pozor a od kterých sedel dát ruce pryč si můžete přečíst v následujícím článku .

Karolína Fränkelová

Foto: K. Fränkelová, s laskavým svolením ředitele Hipologického muzea st. zámku Slatiňany Ing. Jaroslava Havlíčka